Program v praxiČlověk se chová k prostředí, ve kterém žije, podle toho, jaký má k němu vztah. U dětí se vztah formuje přes zážitky a místa. Takovými místy mohou být stromy, cesty, potoky, křížky u cest, stavby v okolí škol. Mohou to být i živá témata, místní historické události. Jsou ale dostatečně zajímavá, aby probudila zájem školáků zvyklých z televize a videí na atraktivnější obrazy a filmové záznamy?
Naše odpověď je ano, ale za určitých předpokladů. O tom především je náš program.
Podívejte se s námi na tři ukázky, tři témata, tři rozličné způsoby práce, které mají jedno společné – ukazují možné způsoby, jak na to.
KOSTEL SVATÉHO MIKULÁŠE
vyučující Jana Musilová, 3. třída ZŠ Nový Knín
„Kostel Sv. Mikuláše stojí na náměstí necelých
Paní učitelka začala důkladnou přípravou. Vyhledala dostupné texty o kostele a o postavě svatého Mikuláše, zašla za místním kronikářem a panem farářem, připravila si náměty na výtvarnou výchovu a prokonzultovala s lektorkou Kritického myšlení způsob, jak s nalezenými a upravenými texty pracovat. Ujasnila si, jakou část práce chce věnovat informacím a jaké činnosti zvolit, aby se jí podařilo přiblížit se záměru: probudit schopnost dětí objevovat v obyčejném světě neobyčejné věci.
Téma začaly děti ve třídě, a to otázkou: „Co se ti vybaví, když se řekne slovo kostel?“ (Anička: Ježíšek, svíčky, pan farář; Markétka: maminka tam chodila zpívat). Prohlídku začaly děti před kostelem. Nenaslouchaly výkladu o stavebním slohu nebo zakladateli kostela. Dívaly se. Dívaly se na to, jaké má kostel barvy. Ani uvnitř kostela, kam je provázel pan farář, nebyly informace to, čím se jim měl kostel přiblížit. Byla to vůně. Jiná, než ta venku a jiná než všechny vůně, které dosud poznaly. Mohly si i zakřičet a poslouchat, jak se nese zvuk, zahrát na flétnu. Dříve než je pan farář provedl kostelem, mohly mu dávat otázky. Co je zajímalo? To, co většinu dětí jejich věku. Věří na Ježíška? Proč dělá faráře? Čím chtěl být, když byl malý? Kde je Betlém? Pak si teprve děti prohlédly kostel, oltář, kazatelnu, křtitelnici a obraz patrona – svatého Mikuláše. O něm se měly dozvědět víc ve škole v českém jazyce. Pracovaly s textem o novoknínském kostele a životě sv. Mikuláše metodami Předvídání z obrazu, Klíčová slova, Pětilístek a Poslední slovo patří mně. Poslední ze zmíněných metod stojí za malé nahlédnutí. Děti při práci s textem vybíraly slova nebo věty, které je něčím zaujaly, a k nim pak připojovaly vlastní komentáře. Ukázka práce dvou dětí:
- V Novém Kníně stojí na náměstí kostel Svatého Mikuláše. Vybral jsem si to, protože jsme byli minule s třídou v kostele a hodně se mi líbí a taky že bydlím v Novém Kníně.
- Plakalo a naříkalo celé město (citace z textu: Když se Mikulášův život chýlil ke konci a Myřané se loučili se svým milovaným biskupem, plakalo a naříkalo celé město.) – líbilosemito protože je to pjekné a pěkné a krásné.
První komentář byl psaný úhledně a bez škrtání. Druhý, plný přepisů a nečitelných slov vznikal zřejmě s daleko větší námahou a svědčí spíše o žákovi, který musí vynakládat ve škole větší úsilí než ostatní. Jeho výpověď je ale stejně silná a přesvědčivá.
Rouška se poodkrývá, za dětskými myšlenkami můžeme tušit, že se paní učitelce záměr podařil. Hezkými výtvarnými pracemi ve třídě a v keramické dílně děti téma uzavřely.
Za okny školy plyne život. Lidé prožívají své malé denní příběhy i velká osobní dramata, příroda prochází vzrušující roční proměnou, stromy stárnou, obce se proměňují před očima, co bylo včera, není, a co bude zítra, ví málokdo. Být v proudu života je zajímavé, zvláště pro děti.
V příspěvku Cesta k přehradě můžeme nahlédnout, jak se podařilo paní učitelce Krajské, panu učiteli Fejtovi a jejich dětem být při tom. Být účastníkem proměny jednoho malého místa nedaleko školy od jara do zimy.
CESTA K PŘEHRADĚ
vyučující Petr Fejt a Michaela Krajská, 1. třída ZŠ Kamýk nad Vltavou
„Cestu pod školou po levém břehu Vltavy všichni žáci znají – vycházky s družinou, sběr kaštanů, hodiny tělocviku. Chtěl jsem s cestou seznámit děti v průběhu čtyř ročních dob a poznatky získané vycházkami pak využít a rozšířit v různých předmětech.
První výprava byla těsně před Vánoci. Venku mrzlo, začal poletovat sníh.“(Petr Fejt)
První výprava měla název Vánoční. Není lehké vzít poprvé děti na didaktickou vycházku na místo, kde jsou zvyklé pohybovat se volně mimo vyučování. Pozornosti dětí učitelé docílili dvěma činnostmi: promyšlenou aktivitou před vycházkou a zajímavým úkolem při ní. Ve třídě děti nejprve zkoumaly tři druhy větví jehličnanů. Hmatem zjišťovaly, které jehlice píchají, jejich rozemnutím mezi prsty rozeznávaly, jak který druh voní. Borovice, jedle, smrk. Na tyto tři stromy se měly děti při vycházce zaměřit a zjistit, který strom je na cestě k přehradě zastoupen nejvíc, který málo nebo není podél cesty vůbec. Cestou zpět ke škole pak děti pozorovaly, jak je cesta připravena na Vánoce, čím je nová a jiná než v jinou roční dobu. Nazdobená okna rodinných domků, nad dveřmi adventní věnce, ozdobené jehličnaté stromky v zahrádkách. Děti ukazovaly, učitelé fotili.
Na Zimní cestu se prvňáčci vypravili začátkem března vyzbrojeni hledáčky (černými čtvrtkami s vyříznutými okénky), fotoaparátem a novými úkoly: Jakou barvu má sníh na konci zimy? Komu patří stopy ve sněhu? Co se stalo s podzimním listím? Všechny úkoly měly jedno společné – přiměly děti dívat se a vidět věci, které běžně jejich pozornosti unikají. To, co děti nahlédly hledáčkem, jim pak dospělí vyfotografovali. Ve třídě následně děti pracovaly jen s fotografiemi a klíčovými slovy, která se jim nad obrázky vybavovala. Učily se společně vytvářet myšlenkovou mapu a mezi zapsanými slovy hledat souvislosti.
Jarní cesta byla o barvách, květinách, stromech a zvucích. Zpívali ptáci. Děti se učily vyjádřit zvuk gestem i jednoduchým znakem. Jejich čtenářské dovednosti a písemný projev už byly na vyšší úrovni než o Vánocích, proto i práce s mapou a klíčovými slovy mohla být košatější. Na cestu si vzaly tentokrát fotoaparáty tři, panu učiteli pomáhaly i dvě zdatnější děti.
Letní cestě předcházela důkladná příprava – předvídání toho, co je může tentokrát potkat nebo překvapit. Byl to především hmyz, sluníčko a teplo. Poprvé si samy (pod stromy) vytvořily ve skupinkách myšlenkovou mapu na téma Zvuky a živočichové na cestě k přehradě. Společně pak ve třídě poprvé Pětilístek.
Na Podzimní cestu se děti vypraví na podzim. Budou je čekat nové úkoly i nová práce. Tentokrát s texty. (Až budete číst tento článek, bude příspěvek o tom, jak se jim dařilo či nedařilo splnit naplánované činnosti, na portálu).
Na všech pěti výpravách od jara do zimy získávaly učitelé zkušenosti, jak na to, aby nebyla didaktická vycházka pro děti „ulejvka“ ze školy, ale zajímavá práce.
BRONZOVÝ POKLAD, VRBOVÉ STAVBIČKY NA DVORSKÝCH, KŘÍŽEK V LIPINÁCH, LAVIČKY, LOM ŠPIC
vyučující a děti ze sedmi tříd ZŠ Nečín
Na těchto místech se děti nečínské školy učily sbírat a zpracovávat podklady pro návrhy a proměny zajímavých míst v okolí: vyhledávat a zaznamenávat pomocí přístrojů GPS objekty a staré kameny, razit písmo do keramických desek, vytvářet modely krajiny z keramických plátů, sázet stromy a keře, vyplétat stavbičky z vrbových prutů, navrhovat a vyrábět dřevěné objekty, řezat, brousit, natírat – být přitom, když něco vzniká.
Pokud se má do krajiny umístit objekt, který tam zůstává trvale, je třeba, aby se pracovalo s citlivým a erudovaným návrhem. Děti ze školy v Nečíni měly to štěstí, že se zároveň s jejich projektem uskutečnila v obci architektonická soutěž „Nečín – krajina a místo“, která byla obsazena výbornými architekty. Společná práce obyvatel Nečíně, učitelů, dětí a architektů přinesla nejen ovoce, ale i radost všech, kteří se na proměnách míst a místeček podíleli.