Jednou z možností, jak přiblížit dětem místo, ve kterém žijí, je umožnit jim pracovat ve výuce s texty zachycujícími místní události. Každý učitel, který se o to pokusil, mi ale dá za pravdu, že takových textů je velmi, velmi málo. Některé jsou příliš dlouhé a náročné, jiné nezáživné nebo psané nevhodným jazykem. Nakonec učitel raději přistoupí na osvědčenou metodu: nechat místní kroniku po třídě kolovat.
V našem programu bychom chtěli rozvinout spolupráci mezi místními obyvateli, pamětníky, redakcemi lokálních časopisů a studenty jazykově zaměřených fakult. Výsledkem by byl postupně se rozšiřující archiv textů využitelných ve výce pro školy zapojené do programu Místo pro život. Textů, které by byly převyprávěnými událostmi z místních historických zdrojů (kronik, časopisů, historických publikací, z vyprávění pamětníků).
Na této platformě budme zveřejnňovat vznikající texty a podstupovat je případné kritice. Přáli bychom si, kdyby se do diskuse nad jejich vhodností a využitelností zapojili i učitelé. Můžeme diskutovat i metodu, jak s textem ve výuce pracovat.
Městský znak Nového Knína
Každé město má náměstí, radnici a kostel, některé se může pochlubit krásnými měšťanskými domy, bránou, kašnou nebo dokonce hradbami. Některá města jsou malá, jiná rozlehlá, některá mají slavnou minulost, jiná proslavil významný rodák. Všechna mají svůj znak.
Městský znak není jen tak ledajaký obrázek, který mohl navrhnout a vymalovat kdokoliv. Městský znak má přísná pravidla. Jaká? Není dovoleno použít více než čtyři základní barvy - červenou, modrou, černou, zelenou a dvě barvy kovové, které znázorňují zlato a stříbro - bílou a žlutou. Ani s obrázky a symboly to není jednoduché. Lva mohlo mít ve znamení pouze město, kterému to povolil král. Ten, kdo si chtěl dát do znaku orla, musel ho vyobrazit se dvěma hlavami, zatímco orlice musela mít hlavu jednu, ale její křídla měla být rozepjatá.
Přesto, že byla pravidla heraldiky přísná, vznikala městská znamení, na které je radost pohledět. Nejčastěji jsou na nich vidět kříže nebo zvířata, která vynikají silou a bojovností - lev, orel, medvěd, pes. Častá jsou i zvířata bájná - draci, saně a jednorožci. Mnoho měst má ve znaku věže, hradby a zbraně, jsou ale i města taková, která dala přednost jemnějším obrázkům - růžím, liliím, lípám a jabloním. Někde můžeme na znacích uvidět i nebeská znamení slunce, hvězd a měsíce.
Jako projev zvláštní přízně udělil někdy panovník městu povolení znak vylepšit, aby vypadal honosněji a důstojněji. Tak si Staré město pražské mohlo přidat ke dvěma stávajícím věžím ještě třetí, Plzeň vyobrazit na svém znaku kromě velblouda a chrta ještě dva papežské klíče nebo Poděbrady změnit stříbrné hradby a věže na zlaté.
Město Nový Knín bylo městem královským s výsadními právy a nemalým významem. Vždyť odtud plynulo královskému dvoru velké bohatství v podobě zlatého písku a zlatých valounů.
Není tedy divu, že na jeho znaku jsou vyobrazeny královské symboly: český lev a královský plášť zvaný hermelín. Časem bylo dokonce Knínským povoleno svůj znak polepšit a přizdobit ho další okrasou, černým pérem orlice. Dnes už význam města Knína není takový jako býval. Zlaté písky jsou vybrány a zlaté žíly vytěženy. Znak ale stále připomíná jeho slavnou minulost.
-ez-Kostel Svatého Mikuláše Nikoho nepřekvapí, že města a vesnice mají jména. Nepřekvapí ani to, že jména mají řeky a hory. Jak je to ale s domy, kostely a kapličkami?
Každý dům má číslo, některý nade dveřmi domovní znamení a jsou i takové, které se nějak jmenují: Faustův dům, Kramářova vila. Kostely a kapličky čísla nemají, ale názvy ano. Jmenují se podle lidí, kteří udělali něco významného a dobrého pro ostatní: Svatý Václav, Svatá Anežka, Svatá Barbora a mnoho dalších. V Novém Knínu stojí na náměstí kostel Svatého Mikuláše.
„Cože? Mikuláše? Toho, který chodí 5. prosince s čerty a anděly?"
Ano i ne. Poslechněte si tento příběh.
Před mnoha sty lety se narodil v Řecku chlapec jménem Mikuláš. Když vyrostl a měl se rozhodnout, čím v životě bude, vybral si mezi všemi povoláními to, které je nejblíže Ježíškovi. Stal se knězem. Když mu pak zemřeli oba rodiče, prodal dům, rozdal vše, co měl a vypravil se do tureckého města Myry. Přišel brzy ráno, vyhledal kostel a poklekl k modlitbě. Co to? Kolem se shlukují lidé, jásají a provolávají ho biskupem? Mikuláš nerozuměl. Nevěděl, že se místní obyvatelé před několika měsíci dohodli na tom, že první kněz, který vstoupí tohoto rána do kostela, se stane jejich biskupem.
Ukázalo se, jak prozřetelná to byla volba. Mikuláš zůstal v Myře celý svůj život a lidem byl dobrým a milovaným biskupem. Pomáhal, kde mohl a jak mohl. Ne tak, jako to dělá většina z nás. Mikuláš pomáhal tajně, aby obdarovaný nevěděl, od koho pomoc přišla. Tu vhodil pytlíček se zlaťáky do otevřeného okna, zasunul zlaťáček do boty přede dveřmi nebo naplnil zavěšenou punčochu. Přispěchal na pomoc nespravedlivě odsouzeným vězňům, chudým studentům, dětem nebo námořníkům.
Když se Mikulášův život schýlil ke konci a myřané se loučili se svým milovaným biskupem, plakalo a naříkalo celé město. Lidé ještě dlouho po jeho smrti přicházeli s růžemi a pokrývali jimi celý hrob.
To bylo kdysi dávno. Z krásného města zbyly jen trosky a i Mikulášův hrob je dnes prázdný. Zůstal ale obyčej obdarovávat děti jablky, ořechy a jinými dobrotami, vkládat je do punčochy, zavěšovat za okno nebo roznášet Mikulášem s bílým plnovousem a biskupskou holí.
-ez- U božích muk v Lipinách Tam, kde se scházely a rozcházely polní cesty
, stávaly odpradávna křížky a Boží muka. Lidé kolem nich neprocházeli jen tak, jako dnes my! Lidé se u nich zastavovali. Někdo smeknul, jiný se poklonil, pokleknul, poprosil za odpuštění, ublížil-li komu. Však je k tomu občas vyzval i sám nápis vytesaný do kamene: Stůj pocestný! Nebo jinde zas: Zastav se a upřímně se pokloň.
Boží muka bývala nejčastěji vytesaná z kamene. Říká se ale, že v dobách, kdy měli ještě lidé dobré a měkké srdce, se stavěla Boží muka dřevěná.
Na rozcestí v Lipinách se dodnes říká U božích muk. Stával tu prý kamenný kříž na kamenném podstavci. Lidé se u něj zastavovali na cestě na Vrcha nebo do hřiměždického kostela.
Šel kolem jednou někdo, kdo neměl rád kříže. Srazil ho k zemi a nechal ležet poničený v trávě. Jen malá jabloňka opodál byla svědkem, jen ta by mohla dosvědčit. Je ale němá, a tak své tajemství ukryla do větví a planých jablíček. Poničený kříž časem lidé odnesli a podstavec zarostl křovím a lebedou.
-
ez- Práce s tímto textem by mohla začít předvídáním toho,
co se skrývá pod názvem příběhu Mlčenlivý souboj nad Vltavou
. Děti by věděly, že jde o souboj stromů. Ve dvojici by sdílely své představy, jak může probíhat souboj mezi stromy. Mlčenlivý souboj nad Vltavou Šplhali jsme po příkré strání nad Vltavou, pod námi hluboko řeka, kolem skalky, malá suťová pole, borovice, břízky a habry. Právě jsme si chtěli trochu odpočinout, když tu Martin ukázal na skupinku stromů před námi. Zůstali jsme nevěřícně stát.
------------
O místo na kamenité stráni tu doslova bojovaly dva stromy. Vysoká stará borovice a malý podsaditý habr. Jeho větve připomínaly tělo tmavého mohutného hada. Jedna z nich směřovala přímo k borovici, těsně před ní se rozdvojila a sevřela její kmen dva metry nad zemí.
Rok po roce se vidlice víc a víc zarývala do kmene bezbranného stromu. Borovice byla ve velkém nebezpečí, že ji toto smrtelné sevření zahubí. Nikdy jsme nic podobného na vlastní oči neviděli. Nemohli jsme se zbavit pocitu, že habr ví, co dělá. Ví, jak se zbavit stromů ve své blízkosti, které mu ubírají světlo a vláhu na vyprahlé, vysušené zemi. Samozřejmě jsme nemohli čekat na výsledek souboje, a tak jsem si jen řekli, že se sem po nějaké době vrátíme.
Za dva roky jsme se vypravili na stráň znovu. Tušili jsme, co uvidíme. Buďto souboj dvou stromů ještě stále pokračuje nebo borovice sevření podlehla.
----------------
Čekalo nás ale milé překvapení. Pevné sevření nevydržel habr. Jeho větev rozdělená do vidlice praskla a ležela ztrouchnivělá na zemi u paty borovice. Stála tu s větvemi skloněnými nad tichou hladinu široké řeky. Jen na jejím kmeni zůstala jako svědectví nelítostného souboje na život a na smrt hluboká rýha.
-
ez- Tento text jsme využili při výuce stromů v páté třídě. Děti věděly, že se článek bude týkat souboje stromů. Měly ve dvojici předvídat, jak takové klání dvou rostlin může probíhat. Pak teprve jsme přistoupili ke čtení. Pracovali jsme metodou čtení s předvídáním, celkem 2x v průběhu příběhu. Práce to byla pro děti velmi zajímavá a vzrušujíc. Nakonec jsme ukázali fotografie.
Dublovice-
Historie stará 700 let (vyprávění ze starých kronik, pro děti ve věku 10 až 15 let)
„Co se mračíš, Josko, ouroda je dobrá? ......" „Ále, robota ...." Takový rozhovor dvou sedláků byste mohli zaslechnout v Dublovicích před pěti sty lety. A komuže to měl Josef odvést ourodu? Pánům z Rožmberka! Patřila jim tehdy dublovická pole, dublovická stavení a dokonce i lidé! Pán rozhodoval o tom,
.........(bude doplněno) A páni si navzájem obce prodávali, darovali - s poli, s dobytkem i s lidmi. Obec tak patřila jeden čas Doudlebům, pár desítek let rytířům ze Slavkova, nějakou dobu slavnému a mocnému rodu Rožmberků nebo neméně slavnému rodu Lobkowiczů. Po dlouhých 300 let dokonce i „jeptiškám" (řádovým sestrám pražského kláštera Svatého Jiří). Na počátku 17. století byl majitelem Dublovic věhlasný zakladatel rybníků v Čechách Jakub Krčín, který tu dal zbudovat jednu z největších nádrží na Sedlčansku, rybník Musík. Když v roce 1604 provdával svou dceru Lidmilu, dal jí a jejímu nastávajícímu, rytíři Vojkovskému, část Dublovic jako věno. Jenže Lidmila i její muž vyznávali jinou víru v Pána Boha, nežli tu, která byla úředně v Zemích Českých povolena, a tak dostali na vybranou - buď svoji víru zapřou nebo Dublovice prodají a odejdou žít do ciziny. Zvolili druhou možnost. Obec pak koupili páni z Chlumce. To už se ale blížil rok 1781 a s ním konec nevolnictví a o šedesát let později i konec nenáviděné roboty.
Pak už Dublovice patřili lidem, kteří tu žili a půda těm, kdo na ní hospodařili. Zdálo se, že toto rozumné uspořádání přetrvá věky. Nepřetrvalo. Přišel rok 1948 a přinesl nová příkoří. To už je ale jiná, „modernější" historie.
-ez-
Dublovice - O dvorcích, statcích, chalupách a rozmanitých staveních
(vyprávění ze starých kronik, pro děti ve věku 10 až 15 let)
Víme, že první zmínka o Dublovicích je z roku 1228, kdy patřily jeptiškám – řádovým sestrám benediktinského kláštera. Jak ale v této dávné době skutečně obec vypadala, to se jen dohadujeme.
Je pravděpodobné, že tu v hlubokých lesích stálo několik dvorců, které si vystavěli lidé starého českého rodu Doudlebů, když zašla moc a sláva jejich hradu na jihu Čech. Rod vyhynul, část lidí odešla na sever a založila tu nové osady. Větší Dublovice a menší Doublovičky. 13. století ale pro nás zůstává zakryté tajemstvím, a tak se přesuneme v čase o nějakých pár stovek let dopředu.
Píše se rok 1550, ocitli jsme se ve století šestnáctém. Jak vidno, osada se rozrostla, má 25 obytných stavení – grunty starých selských rodů i malé domky chalupníků. A že si lidé po těžké práci rádi zajdou na skleničku – stojí tu hned dvě krčmy. Proč dvě? Protože Dublovice mají dva pány. Jedněm patří Velká strana a druhým strana Malá. Poddaní pánů ze Slavkova se scházejí v jedné hospodě, poddaní pánů z Rožmberka v druhé. A protože nejen chlebem a pivem živ je člověk, ale i vírou v Pána Boha, stojí tu vznosný, štíhlý a krásný kostel s farou – doslova perla širokého okolí.Však Dublovice v této době patřily k největším a nejvýznamnějším obcím na Sedlčansku. Pivo tu vařili v místním pivovaru, cihly pálili v cihelně pod Musíkem a za povyražením chodili do malých obecních lázní. Bylo by na co se dívat, ale my se vydáme dál, tentokrát do století osmnáctého.
Dublovice se rozrůstají, už mají 55 čísel popisných. Dvory, grunty i malé chalupy jsou většinou dřevěné s vyřezávanými lomenicemi a doškovými střechami, stodolami a roubenými špýchary. Stavení malebná a krásná, ale jen málo odolná proti požárům. Ty je nejednou promění v hromádku popela. Lidé proto začínají raději na stavbu svých domů používat kámen. Však v nedalekých lomech je ho dost. Kamenná obytná stavení, stodoly, portály vrat a zídky můžeme najít ve vesnici ještě dnes. Měli bychom je udržovat a chránit. Jsou památkou na doby dávno minulé.
A je tu poslední zastavení. Píše se rok 1960, jsme ve dvacátém století. Dublovice mají 160 čísel. Je tu nová škola, obecní úřad, pošta, hasičská zbrojnice, obchod, dokonce i kampelička – dnes bychom řekli spořitelna nebo banka. A na kraji obce velká pole a velké haly a velké kravíny zemědělského družstva. Moderní doba chce své – lidem sice přinesla více pohodlí, Dublovicím však ubrala na kráse i malebnosti.
-ez-
