Zpět na dětský portál
Zpět
O portálu
Pro učitele
Školy
Rodiče
pomůcky
Knihovnička

Páter Antonín Lego

 

Životopisné údaje

Antonín Lego se narodil 24. srpna 1839 ve Strašicích na Rokycansku v rozvětvené učitelské a hudebnické rodině. Jeho rodiče pocházeli ze Zbirova (dnešní Zbiroh). Otec Antonín (1801–1878) složil mnoho písní i pochodů a 24 let byl řídícím učitelem na škole v Mýtě. Mladší bratr František zase po dlouhá léta řídil dívčí měšťanskou školu v Jindřichově Hradci.

Významnou osobností byl Antonínův starší bratr Jan, který mnoho let působil v různých oblastech Slovinska a stal se uznávaným hlasatelem česko-slovinské vzájemnosti. V Praze proslul mnohými přednáškami o Slovinsku a slovinském národě, mezi Slovinci zase šířil věhlas české kultury. Napsal Průvodce po Slovinsku, Mluvnici jazyka slovinského, Mluvnici jazyka srbsko-chorvatského atd. Významnému slovinskému básníku Cegnarovi pomohl přeložit Babičku Boženy Němcové do slovinštiny.

Antonín chodil do školy v Mýtě u Plzně. Za studentských let pořádal s ostatními studenty ochotnická divadelní představení, besedy a výlety. Vystudoval bohosloveckou fakultu a po vysvěcení na katolického kněze působil na různých místech jako kaplan, tedy pomocník faráře. Kaplanská služba začínající kněze připravovala na práci faráře. Farář byl kaplanův nadřízený, měl mu jít příkladem a postupně jej zasvětit do své práce.

P. Lego působil poprvé jako kaplan ve Stupně, kde se mu prý vedlo velice zle. Na tamní faře zakusil mnoho hladu. „Dobrá matička má nestačila do kaplánky ve Stupně zasílati uzle buchet na přilepšenou hladovícímu kaplánkovi po mýtském horníku Perlíkovi,“ vzpomínal Antonínův bratr František.

V roce 1866 se P. Lego dostal poprvé na Sedlčansko – stal se kaplanem v Počepicích. V učebnicích dějepisu se tento rok ale připomíná spíše proto, že probíhala prusko-rakouská válka. Pocítilo ji i obyvatelstvo středních a jižních Čech, neboť zdejší krajinou procházelo pruské vojsko a všude mělo být vydržováno z místních zdrojů. Obce organizovaly ubytování a domácnosti měly nařízeno poskytnout vojákům vše, co chtějí. Prusové měli pověst velkých jedlíků a šťastná byla rodina, které se jejich návštěva vyhnula.

Na Sedlčansku byli pruští vojáci ubytováni právě v Počepicích a na Vysokém Chlumci. Někde pobyli i týden a mnoho lidí si oddychlo, když za jednotvárné hudby píšťal a bubnů vojsko konečně odcházelo. Prusové však místo vděku zatáhli do Čech zhoubnou a zákeřnou choleru a tehdy P. Lego obětavě pomáhal zaopatřovat nemocné (tj. uděloval jim svátost posledního pomazání spojenou se zpovědí a svatým přijímáním). Cholera řádila neúprosně i z důvodu nekázně lidí, kteří nerespektovali rady lékařů a vsadili spíše na kouření, rum a kořalku, kterou považovali za nejúčinnější lék.

Z Počepic přešel P. Lego na nedaleký Svatý Jan, poté se stal kaplanem v Minicích u Kralup nad Vltavou. Jako farář působil nejdříve v Krásné Hoře, a to v letech 1873–1882. Pak byl přeložen do Jesenice. Místní fara se stala jeho domovem na téměř 20 let. V roce 1901 zde zemřel a byl i pochován.


P. Antonín Lego farářem v Jesenici

P. Lego působil v Jesenici v letech 1882-1901. Bylo to v době, kdy vzdělanost národa vedle učitelů a lékařů závisela právě na místních farářích, neboť na venkově se knězi, co se týče vzdělání a rozhledu, mohl vyrovnat málokdo. Na společenském žebříčku vesnice se kněz pohyboval poměrně vysoko, a pokud si navíc získal oblibu farníků, stál svojí autoritou na špičce venkovské společnosti. Katolický farář na venkově tak plnil funkci nejen duchovní, ale byl zároveň učitelem, rádcem, psychologem a v neposlední řadě též hospodářem.

P. Lego tuto úlohu „vzdělavatele“ venkovského lidu plnil skutečně svědomitě a zodpovědně, navíc působil i jako národní buditel a regionální vlastenec. Nebylo mu lhostejné, co se kolem něj děje, a vždy se snažil přispět svým neutuchajícím úsilím tam, kde to bylo potřeba. Byl neuvěřitelně činorodý, mnohostranný a stopy po jeho činnosti jsou na mnoha místech dodnes viditelné. Zároveň se nad ostatní lidi nijak nepovyšoval a byl jako jeden z nich. Pracoval totiž i manuálně a říkalo se o něm, že měl ztvrdlé a mozolnaté ruce jako řemeslník. Během let, která v Jesenici prožil, se zapsal jak do srdcí svých farníků i lidí ze vzdálenějšího okolí, tak do místní historie. Bez nadsázky je nazýván „legendárním knězem“.


P. Lego – truhlář, řezbář, včelař a aktivní občan v jedné osobě

P. Lego se svědomitě staral o svou farnost a zdarma se také podílel na opravách kostela. Sám dokonce vyřezal některé části kazatelny, opravil boční díly oltáře a křtitelnici. Jeho dílo můžeme v jesenickém kostele Nejsvětější Trojice obdivovat dodnes. Byl neúnavný jako včely, které choval, a ani chvilku nezahálel. Když vykonal své povinnosti jako kněz a farář, obešel hospodářství, zavřel se do své dílny, kterou si udělal z jednoho pokoje, a tam řezal, dlabal, piloval, vrtal a vymýšlel nejrůznější přístroje. V práci hledal a nalézal radost a potěchu.

Byl to nejen vynikající truhlář a zručný řezbář – samouk, ale uměl také vázat knihy, rozuměl mechanice, věnoval se hudbě. Na jesenické faře vyráběl lahodné víno z borůvek a ostružin a pověstná byla i jeho medovina. Především však byl vášnivým včelařem a odborníkem na vše, co s chovem včel souvisí. Měl největší včelín na Sedlčansku, údajně asi sto úlů. O včelařství též psal (přispíval do Českého včelaře a Rolnických listů) a přednášel. Jeho přednášky byly oblíbené a hojně navštěvované.

Pro usnadnění práce vynalezl nebo vylepšil nejrůznější včelařské pomůcky a za své vynálezy byl vyznamenán na výstavách nejen v Čechách (např. v Sedlčanech, Nové Pace, Příbrami nebo v Protivíně), ale i v zahraničí. P. Lego například sestrojil vlastní rojochyt (zařízení ke snímání rojů z výšek) a dýmák, což je neodmyslitelná součást vybavení každého včelaře, která se používá ke zklidnění včel. Právě Legův dýmák byl oceněn bronzovou medailí a diplomem na mezinárodní včelařské výstavě v Bruselu.

Dalším včelařským vynálezem P. Lega byl vylepšený medomet, což je zařízení pro získávání medu ze včelích plástů, které vymyslel rakouský voják českého původu Franz Hruschka. Tento medomet měl však některé nevýhody, které se P. Legovi podařilo odstranit. Svůj vynález představil na přednášce v hospodářské besídce v Jesenici: „Včely medem zanesou plásty a včelaři nastává opět příjemná práce vybírání medu. Z těch pak vystříká med ve zvláštním stroji, tzv. medometu. Má stroj ten výhodu i nevýhodu. Výhodu, že se z plástve med vystříká, když se pozvolna a opatrně točí a plásty v něm často obrací, tím se ale včelař v práci příliš zdržuje. A nevýhodu – zatočí-li se běhlíkem rychleji, plást se snadno rozmačká. Přemýšlel jsem, čím by se dalo této nevýhodě odpomoci a podařilo se mi sestaviti běhlík, ve kterém se zachovají, i když se prudce točí, voštiny celé i ty nové, tzv. panenské, a pak – což jest zvláště výhodné – nemusí se plásty v běhlíku obracet. Tím získá včelař mnoho času.“ Tento Legův vynález vzbudil ve včelařských kruzích rozruch a obdivovali ho včelaři i na sedlčanské Jubilejní výstavě v roce 1898.

Z lásky ke včelám chtěl P. Lego v  krajině co nejvíce rozšířit medonosné stromy, proto vymyslel speciální hůl na setí akátového semene. Tato secí hůl se na první pohled nelišila od jiných holí, ale byla dutá a nahoře měla tlačítko a dole v bodci otvor. Jak fungovala? Do schránky v rukojeti se nasypala semena – a pak už se stačilo procházet po krajině, na vhodném místě zabodnout hůl do země a stisknout tlačítko na rukojeti. To otevřelo otvor ve spodní části a nechalo do půdy usypat několik semen. Vypráví se, že když šel P. Lego na procházku, bral si s sebou vždycky svou speciálně upravenou hůl. Čas od času se o hůl opřel a zasel několik akátových semínek. A proč sel P. Lego zrovna akát?

Vysvětlení přináší v jedné své přednášce: „Opatříme včelám hromadnou a trvalou pastvu, budeme-li všichni a všude pěstovati akát. Protože ze všech stromů, co jich koli pěstujeme pro užitek i na okrasu krajiny, není stromu vděčnějšího než akát. Jest to stromek skromný a vytrvalý, okrasný i užitečný. Spokojí se s každou půdou. Kde již nechce růsti žádný lesní strom, kde vše hyne a zmírá úpalem slunečním, tam se ještě daří akátu…Milý a vzácný jest akát nám včelařům. Pozorujeme, jak rychle, takřka před očima roste, a již v třetím čtvrtém roce bohatě jest ověšen květem, z něhož dýše po okolí vůně, až každého zaráží…Je-li zmařena jarní snůška z květu ovocného stromoví nepříznivým počasím, těšíme se, že nás akát jistě nezklame a hojně nahradí nám utrpenou ztrátu v době, kdy přestala již pastva na lukách. Může-li, ptám se, býti vděčnějšího stromu k založení včelí pastvy hromadné a trvalé mezi bílým jetelem a lípou, a to v půdách, kde by jistě zahynula lípa i kaštan? Proto volám: Pěstujte akát!“

P. Lego se svou secí holí šel ostatním příkladem a pilně v krajině medonosné akáty rozšiřoval. Smával se tomu a říkával: „Mou holí vyhání se z Čech holota.“ Po jeho smrti byla jeho jedinečná secí hůl odevzdána sedlčanskému muzeu, kde ji návštěvníci mohou obdivovat dodnes. V okolí Jesenice najdeme mnoho krásných vzrostlých akátů. Je jim více než sto let.

 Jako uznávaný odborník se P. Lego podílel na založení Včelařské jednoty sedlčanské a po dlouhá léta byl jejím předsedou. Kromě toho zakládal čtenářsko-hospodářské besídky a knihovny v okolí, kde také často přednášel o včelařství. Dále přispěl k založení jesenické kampeličky (tj. družstevního peněžního ústavu), hasičského sboru a mlynářského družstva, které zakoupilo místní válcový mlýn. Stal se prvním předsedou tohoto družstva a zůstal jím až do své smrti. Je zřejmé, že P. Lego měl nemalý podíl na rozvoji života obce. Nicméně právě pro své demokratické smýšlení nebyl prý ve vyšších církevních kruzích příliš oblíben. Zato venkovští obyvatelé ho měli velice rádi.

 

Literární činnost P. Antonína Lega

P. Lego si velmi zamiloval naši krajinu, obzvlášť Jesenicko, Sedlecko a okolí Zvěřince. Říkal, že „každý upřímný vlastimil je povinen ke své rodné půdě lnouti, šlechtiti ji, zdobit i krášlit“. Posledních deset let svého života se věnoval vlastivědě a bádání o historii obce a kraje. Horlivě sbíral lidové písně, zvyky, obyčeje i pověsti a pro muzeum sháněl lidové památky, aby se zachovaly pro další generace. Díky neúnavnému faráři tak v dnešní době máme mnoho zpráv o někdejším životě v Jesenici i okolí a informace o místní historii, které by jinak upadly v zapomnění.

Výsledky svého bádání uveřejňoval P. Lego v různých časopisech. Jeho článek s názvem Památky jesenické osady připomněl mimo jiné vzácný nález misálu, ke kterému došlo v roce 1799 v jesenickém kostele: „…Očitý svědek tohoto nálezu byl Vojtěch Klokočka, rolník z Doubloviček č. 2. Syn jeho František, nyní výminkář, vypravoval nám o tomto nálezu takto: ,Můj otec to pamatoval, když stavěli kostel. Sám vozil k tomu kámen. Bylo mu tehdáž asi 16 let. Když starý kostel bourali, nalezli za oltářem ve zdi bednu a v ní knihu. Když ji p. farář Hanousek prohlédl, řekl: »Něco měli husité dobrého, něco také chybného.« Potom do ní zpředu něco napsal, do bedny ji vložil a zedníci ji zase za oltářem do zdi zadělali sáh výšky nad dlažbou.‘ Veškeré pátrání naše po místu, kde byl tento misál husitský zazděn, zůstalo marné. Nám nezbývá, nežli kojiti se nadějí, že co se nezdařilo nám, podaří se snad jednou budoucím, nalézti jej neporušený. Prozatím postačí, když touto vzpomínkou udržíme v živé paměti lidu tento ukrytý nález, jenž bude jednou pro kněze i laika vzácným pramenem k poznání bohoslužebných obřadů husitských…“

Kromě jednotlivých článků napsal P. Lego také tři ucelené práce: Paměti a památky farní osady jesenické, Pastýřské melodie Sedlčanska a Jesenické oddatve. První dílo zachycuje dějiny Jesenice a ostatních osad farnosti. P. Lego chtěl Paměti vydat tiskem, ale náhlá smrt mu tento úmysl překazila. Jeho bratr František, ředitel měšťanské školy v Jindřichově Hradci, daroval rukopis sedlčanskému muzeu, aby jej vydalo tiskem. Zakladatel a správce muzea Jindřich Fliegel se Pamětí ujal a vydal je nejprve ve zvláštní příloze časopisu Hlasy z Povltaví, jehož byl majitelem a redaktorem. V roce 1908 pak Paměti vyšly knižně. Od té doby již nikdy znovu vydány nebyly, ale více než sto let starý výtisk je v některých knihovnách stále ještě k dispozici (pouze prezenčně).

Pastýřské melodie Sedlčanska zachycují popěvky pastýřů (když vyháněli na pastvu, svolávali stáda apod.). P. Legovi se zde podařilo zaznamenat jeden ze zdrojů lidové písně a určitou část tradice, která už vymizela. Uveďme si příklad jednoho takového pastýřského popěvku ze Sedlčanska: „Kamaráde můj, viděl-lis tu kozu mou? Jaká byla? Byla bílá, pod ocasem tlustá byla. Samý lůj, lůj, lůj, lůj, lůj. Samý lůj!“ Pastýřské melodie Sedlčanska vyšly tiskem v roce 1901 a stejně jako u Pamětí již k žádnému dalšímu vydání nedošlo. Po druhé světové válce je objevil Stanislav Kofroň z Krásné Hory, nahrál je na magnetofonový pásek a zasloužil se o to, aby byly vysílány rozhlasem.

Třetí práce (Jesenické oddatve) zůstala v rukopise. Jedná se o divadelní hru se zpěvy, která zachycuje, jak na Jesenicku probíhala staročeská svatba. Hudební vložky této operetky zpracoval místní učitel pan Chyba. Na ukázku uvedeme několik slok, které zpívá nevěsta:

„Pomalu, Jeníčku, šlapej,

svýma podkovkama klapej,

panímáma leží

nedaleko dveří.

 

Panímáma ráno vstala,

rychle se mne na to ptala,

kohos’ to tu měla,

že jsem spát nemohla.

 

Panímámo nejmilejší,

náš kocourek chytal myši,

skočil na poličku,

zlámal si nožičku.

 

A skočil s poličky dolů,

zlámal si zas druhou nohu,

na dva, na tři kusy,

což to bolet musí.“

 

Po smrti P. Antonína Lega

P. Lego zemřel náhle v 62 letech 13. srpna 1901. Odešel kněz, spisovatel, sběratel písní a pověstí, veliký včelař a řezbář. „Neúprosná smrt zákeřně skosila požehnaný život bratra upřímného a kněze vlasteneckého právě v době, když byl v největším rozmachu činnosti v pokročilém již věku svém. Sklesl jako bleskem zasažený mohutný kmen, pevně zakotvený v domácí půdě milé své osady, již tolik miloval a jíž nejkrásnější, byť i již pozdní květy a plody vzácného ducha svého věnoval,“ napsal po Antonínově smrti do časopisu Stráž podbrdská jeho bratr František.

Krátce před svou smrtí si P. Lego přál, aby byl pochován v Jesenici na stejném místě jako Diviš Černín z Chudenic, jeden z 27 českých pánů, kteří byli popraveni v roce 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Při pražské defenestraci totiž vpustil na Pražský hrad ozbrojené české pány, kteří pak z oken vyhodili místodržící Martinice a Slavatu s písařem Fabriciem. Diviš Černín byl mezi popravenými českými pány jediným katolíkem. Vlastnil Jesenici a Nedrahovice a v roce 1617 nechal opravit jesenický kostel.P. Lego tak byl pohřben vedle muže stejného vyznání, kterému ležel na srdci jak osud jesenického kostela, tak i celého českého národa – stejně jako P. Legovi.

V jesenickém kostele P. Lega připomíná jeho řezbářská práce a od roku 2001 návštěvníky hned za branou vítá jeho žulová socha, která je dílem jesenického občana Josefa Skalického. Obec Jesenice totiž na významnou osobnost P. Lega nezapomněla a u příležitosti 100. výročí jeho úmrtí uspořádala vzpomínkovou slavnost, spojenou s odhalením pomníku na jeho počest. Slavnosti se zúčastnil kardinál Miloslav Vlk, který také celebroval mši v kostele Nejsvětější Trojice, dále senátor Zdeněk Vojíř či zástupce hejtmana Středočeského kraje Antonín Podzimek. Na počest události kardinál se senátorem zasadili v obci lípu – „Strom milénia“.

Na osobnost P. Lega návštěvníky obce upozorňuje také naučná stezka, která kopíruje trasu nedávno obnovené křížové cesty. Vede od jesenického kostela na vrch Kalvárii a jednotlivé informační panely seznamují křesťanské poutníky i běžné turisty nejen s historií kostela a samotné křížové cesty, ale také připomínají právě osobnost P. Lega. Jesenická křížová cesta vznikla v roce 1836, několikrát byla poškozena a znovu obnovena. V druhé polovině 20. století byla (tak jako křížové cesty na mnoha dalších místech Čech) zdevastována úplně, ale díky projektu, který realizovalo Sdružení obcí Sedlčanska za pomoci finančních prostředků z Evropské unie, byla znovu postavena a v roce 2004 vysvěcena. Okolí křížové cesty nabízí krásnou přírodu, výhledy do kraje i posezení na lavičkách. Na mnoha místech najdeme nádherné vzrostlé akáty.


Martina Zirhutová