Židé - osobní jména a příjmení

 

Osobní jména Židů v Čechách a na Moravě se po dlouhá staletí příliš nelišila od jmen biblických postav – praotců, králů, proroků apod. Hebrejská jména jako Abraham, Jicchak, Jakob, Josef, Moše, David, Sára nebo Ester se vracela pokolení za pokolením. Mnohá z nich (většinou v počeštěné podobě) byla a dodnes jsou běžná i u Čechů (Josef, David, Hana, Jakub, Eliška). Tak běžná, že je mnozí z nás už považují za „typicky česká jména“. Některá biblická jména však zůstala typicky židovská a Češi je nikdy nepoužívali (Mordechaj).

U ženských židovských jmen nebylo lpění na tradici tak výrazné jako u jmen mužských, proto už ve středověku najdeme u žen kromě tradičních hebrejských jmen (Sára, Ester) také jména shodná se jmény českých žen (Ludmila, Katharina, Dorothea) nebo odvozená z jidiš (Hendl, Gittel, Edele). Co se týče změn mužských jmen, docházelo většinou jen k hláskové úpravě tradičních hebrejských jmen, která byla takto přizpůsobována buď češtině, nebo jidiš (např. z Jicchaka se stal Izák nebo Icik, Šlomo si říkal Šalomoun).

Jiným druhem změny u mužských osobních jmen bylo užívání „zoologických“ jmen, a to v souvislosti s biblickými příběhy. Například Judu Jakob přirovnal ke lvíčeti, načež se mnohým nositelům jména Juda začalo říkatLeo, Löw nebo Löbl. Benjamin podle Jakoba „svůj úlovek rve jako vlk“, proto se některým Židům s tímto jménem říkalo Wolf. Neftalího přirovnal otec k „lani vypuštěné“ – odtud pochází jména Jelínek, Hirsch nebo Herzl. Později se z těchto jmen stala běžná židovská příjmení.

Patent císaře Josefa II. z roku 1787, nařídil sjednotit a ustálit židovská jména a příjmení. Židé si mohli ponechat své příjmení, pokud bylo psáno německy, ale museli zásadně omezit volbu svých osobních jmen. Byl vydán seznam povolených jmen, který však obsahoval naprosté nesmysly. Vedle běžných biblických jmen zahrnoval totiž také jména, která Židé nikdy nepoužívali a používat nechtěli (například Haman a Hamedat, jména pronásledovatelů Židů). Seznam obsahoval i hebrejská slova, která ani nebyla jmény. V seznamu výslovně zakázaných jmen se naopak vyskytovala mezi Židy velice oblíbená jména jako Hirsch nebo Löbl. I c.k. úřadům muselo být jasné, že tyto seznamy jsou k nepotřebě, a tak z nich byl vydán výběr jmen.Ke zlepšení však nedošlo. Kromě toho, že povolených jmen bylo ještě méně, se v seznamu opět vyskytovaly absurdity jako Nabuchodonosor, jméno babylonského krále, který zbořil první jeruzalémský chrám a poslal Židy do vyhnanství.

Zatímco ustálení příjmení proběhlo víceméně hladce, omezení výběru osobních jmen vedlo k dlouholetým bojům. Roku 1832 vypracovali Židé seznam jmen, která by si přáli dávat svým potomkům. Volbu odůvodnili jazykovou či věcnou analogií se jmény hebrejskými a snahou přizpůsobit se všeobecnému zvyku. Neuspěli. Až teprve dvorským dekretem z roku 1836 bylo ustanoveno „neomezovat Izraelity, aby užívali jakákoli jména nevyjímaje jmen německých křesťanských“.

Mezi jmény na seznamu z roku 1832 byl například Franz, Hugo, Karolina, Wilhelmina a také Adolf. Tohoto jména se týkaly i mnohé individuální žádosti o změnu jména, které v následujících letech někteří Židé zaslali úřadům. Například dr. Abraham Wehle a dr. Abraham Karpeles vyjádřili své přání jmenovat se Adolf. O osmdesát let později se stalo vytoužené jméno Adolf pro Židy ztělesněním všeho zla a dát svému potomkovi toto jméno bylo naprosto nemyslitelné.

Během posledních let monarchie a za první republiky volili Židé pro své děti neutrální jména, která nevyvolávala zlou krev ani u Čechů, ani u Němců a nečinila jejich nositele zbytečně nápadnými (Josef, Karel, Rudolf, Otto, Franz, Anna, Marie). Většinou se vyhýbali jménům hrdinů z českých pověstí (Bořivoj, Svatopluk) a jménům českých svatých (Václav). Malá část Židů se za první republiky vrátila (většinou ze sympatie k sionistickému hnutí) k biblickým jménům, a to těm, která nepůsobila příliš nábožensky (David, Daniel, Lea, Miriam).

Židé Hitlerova Reichu si ke svému osobnímu jménu museli přidat jméno Izrael (muži) nebo Sara (ženy), aby se i tím na první pohled odlišili od árijců (lidí nežidovského původu). Na smrt šlo ale všech šest milionů Židů bezejmenných. Jejich jména byla změněna na pouhá čísla, a to nejen z administrativních důvodů. Vyjadřovalo to též popření jejich práva být člověkem. Po smrti pak ani neměli náhrobky, na kterých by jejich jména byla uvedena.

Proto památník „Jadvašem“ v Jeruzalémě po léta shromažďuje jména a data obětí holocaustu. Součástí celého areálu jsou symbolické náhrobní kameny, na kterých jsou vyryta jména a životopisné údaje milionů mrtvých. Slouží především k tomu, aby se na oběti nevzpomínalo jako na neosobní čísla, ale jako na jedinečné lidské osoby s vlastním osudem. Název „Jadvašem“obsahuje slovo šem (jméno) a doslova znamená „památník a jméno“. Pochází z biblického verše: „Dám jim ve svém domě a na svých hradbách památník se jménem (hebr. „jadva-šem“), jež nebude vymýceno.“ (Izajáš 56,5)

Židovská příjmení

Začne-li někdo vyprávět anekdotu slovy „Kohn potká Roubíčka…“, nemusí už dodávat, že pan Kohn i pan Roubíček jsou Židé, neboť je to z jejich příjmení na první pohled zcela zřejmé. Totéž platilo za první republiky o anekdotách začínajících slovy „Kohn a Levy jedou vlakem…“ Opět se jednalo o typická židovská příjmení.

Příjmení Kohn a Levy odkazují až k dávným praotcům svých nositelů, kterými byli kněží jeruzalémského chrámu (tzv. koheni) a jeho strážci a služebníci (tzv. levité, podle izraelského kmene Levi). Přes veškerou asimilaci zůstala většina Židů v Čechách a na Moravě i ve 20. století věrná příjmení svých otců, původem z rodů kohenů a levitů z dávno zbořeného jeruzalémského chrámu. Nositelé jména Kohn v různém znění (Kahn, Kohner, Kann atd.) byli nejpočetnější i v transportních listinách, a hned po nich nositelé jména Levi (Levy, Loewy, Levin, Levinský). Kohn a Levy jeli vlakem do nenávratna.

Také Roubíček bylo, přes své české znění, typicky židovské příjmení, zřejmě odvozené od osobního jména Ruben. Více než čtyři sta Roubíčků a Robitschků bylo zařazeno do transportů. „Před třemi týdny šli všichni Kohnové, teď půjdou Roubíčkové,“ oznámili na pražské obci Josefu Roubíčkovi, hrdinovi románu Jiřího Weila Život s hvězdou.

Dalším typicky židovským příjmením v Čechách a na Moravě bylo, stejně jako Kohn a Levy, jméno Bondy, pouze bez konotace židovských anekdot. Pochází z hebrejského „jomtov“ (doslova „dobrý den“, v přeneseném smyslu „svátek“), ve španělštině „buenosdías“. První příchozí do Prahy nesli ještě dvojité jméno Jomtov-Bondy, později pouze Bondy. Ústřední postava dvou románů Karla Čapka (Válka s mloky a Továrna na absolutno) se jmenuje Bondy – a nebylo vůbec třeba, aby autor uváděl, že pan Bondy je Žid.

Po mnoho staletí si Židé vystačili s jedním, tedy osobním jménem. Aby se však dalo rozlišit mezi všemi těmi Šimony či Josefy (a také z úcty k předkům), bylo časem připojeno ke jménu syna (hebrejsky „ben“, aramejsky „bar“) jméno otce: Jicchak ben Moše (Izák syn Mojžíše), Šimon bar Kochba. První čitelné nápisy na náhrobcích na židovských hřbitovech se datují do 14. století a většinou nesou jen hebrejské jméno zesnulého a jméno jeho otce, bez příjmení.

V hebrejštině osobní jméno spojené se jménem otce znělo přirozeně, ale v češtině byla věc zkomplikována skloňováním. Isaak Jakuba syn nebo Izajáš syn Judův odcizilo původní jméno otce. V němčině se potíž vyřešila připojením přípony -sohn či -son přímo ke jménu (Mendelsohn, Jakobson). V českých zemích, při styku s úřady, slovo „syn“ často prostě odpadlo a místo Ašer syn Löbla byl Žid zapsán jako Ašer Löbl.

Anebo se ke jménu otce nebo matky přidala přípona -les či -es. Jeiteles (odvozeno od Juda), Moscheles nebo Abeles se staly rodinnými jmény charakteristickými pro české a moravské Židy a hlavně pro pražskou židovskou elitu. Je zajímavé, že si Židé oblíbili právě jméno Abela, oběti první bratrovraždy (biblický příběh o Kainovi a Abelovi), a neváhali je dávat svým potomkům. Ale stín minulosti nepominul. Většina transportních seznamů Židů odvlečených do Terezína a dále do vyhlazovacích táborů začínala právě příjmením Abeles.

Ve všech úředních listinách se k osobnímu jménu automaticky přidávalo slovo žid, Žid, Judeus či Jud: Jakub Žid, Salomon Jud. Aby bylo možné rozlišit všechny nositele stále se opakujících biblických jmen a jejich variant, bývali Židé někdy označeni přezdívkou podle svých slabostí a neduhů: David Chromý, Abraham Šilhavý. Tyto přezdívky se nedědily a nebyly považovány za rodinná jména.

Jiným způsobem, jak rozlišit všechny nositele stejných jmen, bylo označení místa původu (nebo předchozího bydliště): Jakub Žid z Písku, Žid David z Budějovic. I to bylo jen dočasné, často se měnilo vlivem putování nebo opakujících se vyhnání Židů z toho či onoho města a v 15. a 16. století se ještě nepřenášelo z otce na syna.

Později ale právě z místních jmen vznikla snad největší skupina židovských příjmení. Prager nebyl obyvatel Prahy, ale Žid původem z Prahy, který už bydlel někde jinde. Böhm a Czech se z Čech přestěhovali do ciziny. Příjmení Sachs a Sax svědčila o přistěhování ze sousedního Saska, Preuss přišel z Pruska, Unger či Ungar z Uher, Pollak a Poláček z Polska. Jak je vidět, některá z těchto příjmení se ustálila v německém znění (Deutscher, Österreicher), jiná v českém (Němec, Rakouský).

O původu přistěhovalců z různých koutů Německa svědčila rodinná jména jako Hamburger, Meissner, Oppenheima další, odvozená z tamějších místních jmen. Jak velká byla mobilita Židů v Čechách a na Moravě, dokazují desítky příjmení odvozených z místa původu či dřívějšího bydliště jako Pacovský, Kolin, Prossnitz (Prostějov), Utitz (Votice), Amschelberg (Kosova Hora), Taus, Taussig, Domažlický (Domažlice), Brandeis, Brandes (Brandýs n. Labem), Horowitz (Hořovice), Elišák (Elischau, tj. Nalžovy). Dnes už málokdo ví, že předkové Josepha Pulitzera, zakladatele slavné americké novinářské a literární ceny, pocházeli z moravské Police (Pullitz).

Některá příjmení vznikla z označení zaměstnání, které daný Žid vykonával. Kauders půjčoval peníze, Glaser byl sklenář, Fleischmann řezník, Goldschmid zlatník a Pinkerle se živil podomním obchodem. Jedna z rodin Pincherlů se z Moravy odstěhovala do Itálie. V roce1907 se jim v Římě narodil syn, který se později stal jedním z nejznámějších italských spisovatelů. Za pseudonym si zvolil jméno země svých předků a dodnes je znám jako Alberto Moravia.

Osobní jména jako Löw, Wolf nebo Hirsch, která vznikla symbolicky na základě biblického příběhu o požehnání praotce Jakoba potomkům, se časem změnila na příjmení. K nim přibyla další „zoologická“ příjmení, z nichž nejrozšířenější u českých a moravských Židů bylo Fuchs, liška.Mohlo by se zdát, že do této skupiny bude patřit i další velice frekventované židovské příjmení – Kafka. Otec spisovatele Franze Kafky si sice nechal na obchodní tiskopisy natisknout ptáka kavku, ale ve skutečnosti toto příjmení s opeřencem nemá nic společného a je odvozeno, jako tolik jiných židovských rodinných jmen, od jména Jakob, respektive z jeho jidiš podoby, tj. Jakoff, jehož domácká podoba byla Koffka.

Židovská příjmení se lehce měnila se změnou povolání či místa pobytu a často byl tentýž člověk veden v různých soupisech pod různými jmény. Proto byl v roce 1787 vydán patent císaře Josefa II., podle kterého byl každý Žid povinen zvolit si stálé německé jméno a příjmení. I když byla volba stálého příjmení vynucená, měli Židé v Čechách a na Moravě alespoň možnost zvolit si jej podle vlastního úsudku. Ona posměšná složená příjmení, často nesmyslná jako Krummholz (křivé dřevo) nebo Rutenstreich (rána metlou), která nesli někteří Židé v pozdějších letech, pocházela z Haliče, kde byla povinná stálá jména zavedena až o sedmnáct let později. Byla určována vládními úředníky a za pěkné jméno se platilo.

Stálá jména v německém znění znamenala převrat v životě Židů a pro mnohé novou životní kapitolu. Jen zcela málo Židů si podrželo své dosavadní jméno. Už nezjistíme, co koho vedlo k volbě kterého příjmení. Lze pochopit, že se někdo rozhodl pro jméno Glück (štěstí), Goldreich (bohatý na zlato) nebo König (král). Ale těžko říct, proč se někdo chtěl dobrovolně jmenovat Kuh (kráva) nebo Rindskopf (dobytčí hlava). Tato příjmení sice znějí jako výmysl antisemitského úředníka, ale přihlašovací lístky byly vyplněny a podepsány za přítomnosti rabína a zástupců židovské obce a teprve pak předány úřadům. Někdy se jednalo o germanizaci jenom naoko a vznikala jména jako Jellinek, Peterselka, Heski nebo Wesely.

Přes veškerou germanizaci se, hlavně na českém venkově, udržela po staletí i česká příjmení Židů (Kohout, Král, Zelenka, Vocásek), často vzniklá z přezdívek, které jim dali čeští sousedé. Jiná vznikala za národního obrození nebo během první republiky, a to v souvislosti se vzrůstajícím českým vlastenectvím a také s přizpůsobivostí židovského obyvatelstva. Většinou byla v těchto případech nějakým způsobem počeštěna německá jména. Někdy stačilo jen poupravit pravopis (Heřman místo Hermann), jindy šlo o návrat k původnímu znění (Šťastný místo Schtiassny).

Nemálo příjmení Židů v transportních listinách do koncentračních táborů bylo ryze českých, neobvyklých pro Židy, jako Čermák, Hašek, Nováček nebo Pokorný. Tato jména svědčila o velké míře soužití s Čechy. Stejně tak příjmení ze seznamů dokazují, do jaké míry byl promíšen život Židů a germánských árijců. I typická židovská příjmení byla často shodná s příjmeními Němců, i když mohla mít jiný původ. V transportních listinách lze dokonce najít jména společná jak Židům z Čech a Moravy, tak nacistickým veličinám: Himmler (velitel SS a ministr vnitra), Hess (zástupce Hitlera), Rosenberg (ministr pro obsazená východní území), Koch (velitel vyhlazovacího tábora Majdanek) atd. Příkaz povinného dodatečného osobního jména pro Židy (Israel a Sara), které je okamžitě identifikovalo, tak byl z nacistického hlediska zcela opodstatněný.

V poválečném Československu docházelo k hromadnému počešťování židovských jmen. Ti, kteří přežili, se i tímto způsobem snažili zprostit minulosti. Tu a tam šlo jen o změnu osobního jména (Hildegard na Miluši, Herta na Helenu) nebo počeštění pravopisu (Frýd místo Fried, Švarc místo Schwarz). Ale většinou si Židé volili nové, česky znějící příjmení, a to nejen proto, že to původní bylo německé, ale také proto, že bylo zjevně židovské.

Nositelé jména Levy (Levi atd.), čestného titulu z dob jeruzalémského chrámu, to měli poměrně lehké. Jen si přidali čárku nad -y a byl z nich Levý. Jiní Löviové se raději vzdálili od jména praotců a dali přednost příjmením Lukáš, Lamač, Lánský nebo Lípa. V této době záplavy změn židovských jmen si mnozí Židé volili i typicky česká jména jako Dvořák či Mařík. Za komunistické nadvlády a v protižidovské atmosféře, která se v té době šířila, ulehčila volba ryze českého jména existenci v pološeru.

Zdá se, že příslušníci žádného jiného národa si v průběhu historie neměnili jména a příjmení tak často jako Židé. (Snad již poslední hromadnou změnou židovských jmen bylo pohebrejštění jmen těch, kteří se usadili v Izraeli.) Všechny tyto změny jmen svědčily o prastaré snaze Židů přizpůsobit se okolí, o jejich vůli začít vždy znovu, o jejich iluzi, že se lze oprostit od minulosti a zároveň ji uchovat.

Martina Zirhutová