Zpět na dětský portál
Zpět
O portálu
Pro učitele
Školy
Rodiče
pomůcky
Knihovnička

Páter František Ferda

 

Životopisné údaje

František Ferda se narodil 31. března 1915 v západočeském městečku Spálené Poříčí. Rodiče ho přivedli na svět v pozdějším věku. Když se narodil, bylo jeho otci Josefovi už 64 a matce Barboře 40 let. Měl dva starší bratry – Václava a Josefa. Další tři sourozenci se nedožili dospělosti. Rodina vyrůstala na statku, kde otec pracoval jako zemědělský šafář. Zemřel, když bylo Františkovi deset let.

František měl od dětství blízko k přírodě a byl aktivním hudebníkem. Hrál výborně na trubku i další hudební nástroje. V Poříčí dokonce založil kvartet, se kterým tam i vystupoval. Věnoval se také ochotnickému divadlu. Nejvíce ho však přitahovalo pročítání starých herbářů a studium léčivých bylin.

Studoval v Praze, nejprve arcibiskupské gymnázium, poté bohosloveckou fakultu v Dejvicích. Jak sám říkal, už od mladých let cítil, že je povolán být knězem. V roce 1939 byl vysvěcen a za války vykonával kněžskou službu na venkově, nejprve na Rokycansku, později v Nechvalicích na Sedlčansku. V době okupace bývali faráři pro své věřící nemalou oporou. P. Ferda navíc lidem pomáhal také při jejich zdravotních obtížích, doporučoval jim čaje, koupele a obklady z léčivých bylin nebo úpravu životosprávy.

V roce 1951 byl v rámci komunistických proticírkevních represí na své farnosti v Nechvalicích zatčen a jako mnozí další kněží odsouzen. Důvodem jeho zatčení byly vykonstruované důkazy o šíření zakázaných pastýřských listů a další protistátní činnosti.

Ve vězení prožil František Ferda celkem devět let. V posudku měl uvedeno: „Zvláštní upozornění důležité pro výkon trestu: Jedná se o římskokatolického kněze se značným vlivem na okolí.“ Vystřídal řadu věznic a nápravně pracovních táborů – postupně si prošel žaláři v Ostravě, Opavě, na Mírově, v Jáchymově, Leopoldově, ve Valdicích a nakonec na Borech.

Jedním z nejkrutějších a nejobávanějších táborů nucených prací byl Jáchymov, kde političtí vězni, včetně mnoha kněží, byli nuceni pracovat v nelidských podmínkách uranových dolů. Ani p. Ferda se nevyhnul pověstnému lágru „L“, který vězni nazývali táborem „likvidačním“. V takzvané „Věži smrti“ museli bez jakýchkoliv ochranných pomůcek drtit radioaktivní uranovou rudu, která pak beze zbytku a zcela zdarma putovala do Sovětského svazu. Mnozí vězni kruté podmínky nepřežili, jiní byli zastřeleni při pokusu o útěk a další si z Jáchymova odnesli celoživotní zdravotní problémy. Tak blízký styk se silnou radioaktivitou mívá navíc za následek onemocnění rakovinou.

P. Ferda byl z vězení propuštěn na amnestii prezidenta republiky v roce 1960. Nebylo mu však umožněno působit jako kněz, proto začal vykonávat manuální práci – válel sudy v plzeňském pivovaře. Právě v tomto období u sebe objevil jasnovidné schopnosti, které začal využívat ke stanovení diagnózy pacientů. V jeho léčitelské dráze nastal velký obrat a množství lidí, kteří ho vyhledávali s prosbou o pomoc, stále rostlo.

V roce 1968, v době Pražského jara, zareagoval p. Ferda na výzvu kardinála Tomáška a přihlásil se ke kněžské službě na opuštěné faře. O rok později sice získal státní souhlas, ale situaci zkomplikoval církevní tajemník, což byl za minulého režimu člověk, který v dané oblasti (okresu, kraji) řídil církev a jehož souhlasu bylo potřeba pro každé umístění kněze. Ačkoliv název funkce vypadá zbožně, ve skutečnosti to byl ale spíš „proticírkevní tajemník“, často člověk spjatý se Státní bezpečností.

Církevní tajemník páteru Ferdovi odmítl přidělit farnost, protože se bál jeho popularity a vlivu na veřejnost. Zavolal si ho k sobě a řekl mu: „Já vás na žádnou faru nedám, protože byste mně z toho udělal poutní místo, a to zrovna nepotřebujeme!“ Nakonec byl páter Ferda přidělen jako duchovní správce u řeholních sester v domově důchodců v Újezdci u Klatov. Ty ho měly ve veliké úctě, nadšeně mu pomáhaly a podle jeho pokynů sbíraly a sušily léčivé rostliny. Kromě práce pro církev se zde totiž věnoval i svému druhému poslání – léčení nemocných.

V roce 1978, v 63 letech, odešel páter Ferda do penze a přestěhoval se do Sušice. Také tam za ním – jako léčitelem – dojížděli lidé z celého Československa. Pro pomoc si k němu prý přijeli také spisovatel Bohumil Hrabal, výtvarník Jiří Anderle nebo hvězdy tehdejší pop music Karel Gott a Hana Zagorová. V Sušici mu dělala hospodyni řádová sestra Jiřina Konarovská, která se ho snažila chránit před totálním vyčerpáním. Dohlížela, aby měl pevný řád, pravidelně jedl a pracoval jen do 17 hodin. Na brance u domu měli napsáno: „Jsme jenom lidé a chceme mít také sobotu a neděli.“ Přesto pacienty, kteří přijeli zdaleka, nikdy neodmítl.

Jeho život byl poznamenán konflikty s tehdejším režimem, kterému nebyly po chuti ani jeho kněžská, ani léčitelská činnost. Církevní tajemník ho označoval za šarlatána, sledovala ho Státní bezpečnost, která na něj vedla svazek s krycím názvem „Felčar“. Co ve svazku bylo, se už dnes nedozvíme – byl totiž jeden z prvních, které hned v prosinci 1989 policie zničila. Přesto Ferdovu pomoc vyhledávali i vládní a straničtí představitelé, jezdili za ním osobně nebo posílali své podřízené. Byl mezi nimi údajně i komunistický předseda vlády Lubomír Štrougal.

I když se po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 mohl František Ferda plně věnovat léčitelství, začal opět vykonávat poslání, které mu bylo léta odpíráno – kněžství. Zemřel 7. července 1991 na rakovinu plic. Dožil se 76 let.

 

Farářem v Nechvalicích

V Nechvalicích působil páter Ferda asi šest let. Byl to tehdy mladý muž na počátku své kněžské dráhy. V té době ještě nebyl vyhlášeným léčitelem, již tehdy ale radil lidem ohledně jejich nemocí, doporučoval bylinky, změnu životosprávy. I když ještě o svých jasnovidných schopnostech nevěděl, lidé ho už tehdy vnímali jako výjimečně charismatického člověka, zatímco představitelé komunistického režimu v jeho osobě spatřovali člověka nebezpečného.

Dodnes v Nechvalicích a okolí žijí lidé, kteří pátera Ferdu jako faráře pamatují. Jaký zůstal ve vzpomínkách? Hodný, laskavý, obětavý. „Na něj vzpomínají všichni v dobrém,“ prohlásil jeden z pamětníků, pan Barhoň.

Podle paní Janečkové to byl „milionovej člověk“, který se ochotně a s láskou věnoval dětem. Na farní zahradě s nimi hrál vybíjenou nebo jiné hry, na faře s nimi zpíval nejrůznější světské i duchovní písničky. Jednou s dětmi nacvičil písně, se kterými pak vystoupily v jeho rodném Spáleném Poříčí, kam je vzal na několikadenní výlet, přičemž jim zajistil ubytování v místních rodinách. Na svátek sv. Mikuláše zase přichystal pro nejmladší děti balíčky, ukryl je do koše na dříví, navršil na ně polena a vyzval děti, aby šly přiložit do kamen. To bylo překvapení, když pod dřevem objevily mikulášskou nadílku! „Každý tam měl balíček, nějaké cukroví, jablíčko a pomeranč nebo něco takového, co se tenkrát nechalo sehnat,“ vybavuje si paní Janečková.

„Taky si vzpomínám, že dělal adventní cvičení,“ pokračuje paní Janečková a popisuje křesťansky zaměřené besedy, které páter pro své farníky pořádal vždy před Vánoci. „To bylo u Císařů. Tam jsme se jeden večer všichni sešli. Povolal všechny lidi z domácností. My děti jsme měly strach, že nás bude zkoušet z náboženství. Protože on vyprávěl třeba o životě Ježíše Krista a vždycky najednou ukázal na děti: Tak, Zdeňka, řekni, co bylo tohleto! V jakém zákoně to bylo psané? A takové věci chtěl vědět.“  Náboženství se tehdy nesmělo vyučovat na školách, tak probíhalo každou neděli odpoledne u Pudilů na Březí, kam páter Ferda jezdil na mopedu. Vyjet tam v zimě prý tehdy nebyla žádná legrace. „To byla zimní rallye,“ vyzdvihuje páterovu odvahu a obětavost pan Barhoň.

           

Také pan Zelenka má na pátera Ferdu spoustu vzpomínek, protože u něho ministroval. Nikoliv však jen jednou za týden v neděli, ale každodenně, neboť tehdy se mše svatá v Nechvalicích sloužila každé ráno před odchodem dětí do školy. Pan Zelenka tak byl jako ministrant i při páterově zatčení, které se odehrálo právě po ranní bohoslužbě: „Před tím kostelem čekali dva chlapi v kožeňákách, v kloboukách, nechali ho dosloužit mši a on nám říká, běžte do školy, a odvedli ho na faru a my už jsme ho neviděli…“ A jak páter Ferda reagoval na své zatčení? „On říkal, já jdu tam a zítra přijďte normálně do kostela. To nevěděl, co s ním bude.“

 

Když byl páter Ferda zatčen, stala se věc v té době zcela nevídaná. Obyvatelé vesnic z jeho farnosti (Nechvalice, Ředice a Chválov), včetně komunistů, podepsali petici za jeho propuštění, adresovanou církevnímu referátu okresního národního výboru: „My, níže podepsaní zástupci lidové správy, místní organizace KSČ, MAV NF a rodičovského sdružení spolu se všemi farníky přifařených osad farnosti nechvalické, žádáme tímto laskavě o navrácení důstojného pána p. Františka Ferdy, faráře z Nechvalic, zpět do své farnosti.

Odchodem důstojného pana faráře zůstaly výše uvedené farnosti bez duchovní správy; vzhledem k tomu, že obyvatelstvo zdejšího kraje je stoprocentně katolického vyznání, zůstávají děti ve školách bez vyučování náboženství a ostatní věřící bez duchovní pomoci: křest, svatá zpověď, zaopatřování, pohřby apod. Nikdy se nesnažil o rozvrácení obyvatelstva. Jeho postoj k občanům byl vždycky přátelský a upřímný. Nikdy nedělal mezi nimi rozdílů.

Vzhledem k tomu, že naše ústava nám zaručuje náboženskou svobodu, očekáváme, že naší žádosti laskavě vyhovíte a vrátíte nám člověka, kterého denně potřebujeme a který se vždycky snažil našim náboženským potřebám vyhověti.“

Kromě obyvatel Nechvalic a okolních vesnic páterův návrat, jak si vzpomněl pan Barhoň, očekával i malý chundelatý psík, kterého měl František Ferda na faře. Po páterově zatčení stále postával u fary a netrpělivě vyhlížel svého páníčka. Petice obyvatel však nebyla vyslyšena, p. Ferda se do Nechvalic už nevrátil a místo vykonávání kněžské služby jej čekal devítiletý pobyt ve vězení. Paní Janečková vypráví, jak byla potom situace ve farnosti bez kněze složitá: „Když ho sebrali, tak mně zemřel děda a neměl ho kdo pohřbít, protože tady farář nebyl. Naši museli do Sedlce, a teprve sedlecký…Tím se protáhl i celý pohřeb, přestože děda vlastně šlapal měchy u varhan…Dělal toho pro kostel hodně zadarmo, a nakonec, když sám umřel, tak ho neměl kdo pohřbít.“

 

Lidé z Nechvalic a okolí však na pátera Ferdu po jeho nuceném odchodu nezapomněli a on na ně zřejmě také ne. Po letech došlo i k několika osobním setkáním. Někdy se páter Ferda objevil na Nechvalicku, jindy se za ním jeho bývalí farníci vypravili do Újezdce či Sušice, aby s ním konzultovali své zdravotní problémy. Například paní Janečková se s páterem Ferdou setkala na pohřbu paní Bursíkové z Bratříkovic: „Já chodím na pohřby zpívat, tak jsem byla na tom pohřbu v Bratříkovicích…Tak jsem se tam promáčkla až k němu, pozdravila jsem ho a říkám: Pane faráři, pamatujete si na mě? A on říkal: To víš, Zdeňka, že jo.“

 

Pan Zelenka zase dostal v 60. letech na vojně nějakou práci v plzeňském pivovaře, kde byl František Ferda tehdy zaměstnán. „A on mě tam poznal,“ říká pan Zelenka, který se s ním setkal potom ještě jednou, a to na pohřbu v Nechvalicích.

 

Do Újezdce u Klatov se za p. Ferdou několikrát vypravil pan Kolín. Jednou jej páter překvapil, když začal mluvit o jeho manželce, která tam tehdy nebyla: „On se takhle zamyslel a povídá: Hele, ta tvoje, ta je na tom…A se mnou to cuklo. Povídám: Špatně? A on: Ale ne, ještě vdovcem nebudeš, smál se mi. A podívá: Hele, ona nosí na hlavě takový červeno-bílý šátek, takový strakatý. Já jsem v tu chvíli ani nevěděl, co nosí. Tak jsem jel domů a koukám, co nosí na hlavě, a povídal jsem jí, aby to sundala a nosila normální plátěný, že se jí to pustilo do hlavy. A ono na tom opravdu asi něco bylo.“ P. Ferda často lidem radil, aby nenosili určité oblečení, protože si byl vědom toho, že mnohé umělé tkaniny a nekvalitní textilní barvy, které byly v oděvním průmyslu tehdy hojně využívané, mohou vyvolávat zdravotní problémy.

 

Léčitelská činnost

Zájem o byliny a léčení se u Františka Ferdy projevoval již v dobách jeho studia na bohoslovecké fakultě. V Praze se seznámil s lékařem Hoffmanem a snažil se od něho naučit lékařským znalostem včetně využívání různých bylin. Začal intenzivně studovat herbáře a publikace věnující se irisdiagnostice. Dr. Hoffman totiž vedle běžného vyšetření používal právě tuto metodu, která je založena na faktu, že onemocnění se projevuje změnami na oční duhovce. Dnes je irisdiagnostika většinou odborníků považována za metodu nevědeckou, spornou a pochybnou. Také František Ferda si časem začal uvědomovat její omezení, ale zřejmě mu napomohla k budoucímu rozvoji jeho jasnovidných schopností.

Při určování diagnózy z oční duhovky bylo totiž nutné co nejvíce se soustředit, aby léčiteli neunikl žádný detail. František Ferda se tak při používání této metody nevědomky odpoutával od svého okolí a několik minut se vždy nacházel ve stavu hluboké koncentrace. Není vyloučeno, že mu už tehdy přicházely na mysl také informace, které se z duhovky odečíst nedaly.

V roce 1964 objevil páter Ferda své jasnovidné schopnosti. Později tvrdil, že je zdědil po svém předkovi, který radil lidem, jak postupovat při léčbě dobytka, a doporučoval jim také různé byliny na jejich choroby. Za přelomovým zjištěním stála u Františka Ferdy nepatrná událost – dopis od přítele, který psal, že má potíže s ledvinami. Páter se zrovna chystal na dovolenou a přítel již za ním z důvodu zhoršeného zdravotního stavu nemohl přijet. Co teď? Jak příteli pomoci?

Páter seděl nad dopisem, měl na něm bez jakéhokoliv záměru položenou ruku a přemýšlel, jak situaci vyřešit. Najednou jako by se s ním zatočil svět. Měl pocit, že tento stav trvá nějakých 5 až 7 minut a že se s mužem, od kterého přišel dopis, nějakým nevysvětlitelným způsobem ztotožňuje. A najednou znal odpověď: „V ledvinách jsou šťavelany, v jedné celý kus a v druhé písek.“ Pokusil se tento postup ještě několikrát zopakovat a vždy se mu dostalo stejného výsledku. Sedl si tedy za stůl a napsal dopis. Příteli doporučil, aby se ihned nechal vyšetřit v nemocnici, že má v ledvinách šťavelanový kámen a písek. A skutečně – lékaři na Bulovce Ferdovu diagnózu potvrdili.

František Ferda tak zjistil, že dokáže stanovit diagnózu pacienta i na vzdálenost mnoha kilometrů, aniž by jej potřeboval vidět osobně. Stačilo přinést fotografii, dopis nemocného či kartičku s jeho jménem a datem narození. A vlastně ani to nebylo potřeba, páteru Ferdovi stačilo i pouhé soustředění se na onu osobu. S „prostředníkem“ to však bylo zřejmě jednodušší a pro pátera méně vyčerpávající. „Mám pocit, jako bych ze sebe vyslal paprsek zelené barvy, který se rychle klikatě pohybuje a pak se naráz zastaví. Tak dojde k mému spojení s tím člověkem,“ tak údajně sám popsal svoji specifickou diagnostickou metodu.

P. Ferda prováděl až třicet diagnóz denně, některé během několika minut, jiné měl hotové za půl hodiny. Pokud trvalo určení diagnózy déle, byl to pro něj signál, že je již unavený a je nutné skončit, aby se nespletl. V takovém případě poslal lidi domů, nebo si od nich vybral kartičky s nacionálemi a pozval je na příští den. Nebyl z těch léčitelů, kteří své pacienty brali „jako housky na krámě“ a za jeden den jich zvládli „vyřídit“ třeba 150.

Dr. Zdeněk Rejdák, který s páterem Ferdou v polovině 70. let navázal dlouholetou spolupráci a prováděl s ním mnoho cílených diagnostických experimentů, sledoval přibližně tři tisíce Ferdových diagnóz. Uvádí, jak vše probíhalo: Páter se vždy chvíli soustředil, pak se mu na tváři objevil úsměv, který prozrazoval, že již ví vše potřebné o pacientově zdravotním stavu, a nakonec začal zapisovat údaje. Sám Ferda říkal: „Já jsem od toho okamžiku, kdy se ve mně probudila jasnovidnost, držel člověka v ruce jako knížku a pročítal jsem ho od hlavy k patě.“

Jasnovidec není člověk, který „všechno ví“ (je vždy omezen například svým vzděláním, zkušenostmi apod.), nicméně své schopnosti může využívat i v jiných oblastech než jen v léčitelství. P. Ferda ale razil zásadu, že je bude uplatňovat pouze v jednom oboru, jehož pravidla a terminologii zná nejlépe (tedy v léčitelství), ne „fušovat“ do všeho a ničemu nerozumět pořádně. Sice mu nečinilo problémy zjistit, proč mu například nefungují hodinky, věděl, že za to může „třetí kolečko“, nicméně netušil, jaký termín se pro něj používá a domluva s odborníkem by tak stejně nebyla jednoduchá.

Další jeho zásadou bylo, že nesmí svými jasnovidnými schopnostmi plýtvat tam, kde to není nutné. Když sloužil v domově důchodců a měl k dispozici telefon, bylo to prý občas téměř „na mrtvici“. Třeba když si stará sklerotická paní někam založila kuchařku, hned volala páterovi: „Prosím vás, nevíte, kam jsem si dala kuchařku?“

Pomocí jasnovidných schopností páter Ferda určoval též nejvhodnější způsob léčby. Pacientům vždy napsal na lístek doporučení, jak se léčit – konkrétní dietu a byliny, které mají používat. Zlí jazykové tvrdili, že u pátera si lze vystačit v podstatě s cibulí, česnekem, tvarohem a nějakými těmi koupelemi. To je samozřejmě hodně zjednodušené, ale je pravda, že vycházel z různých starých lidových receptářů a často doporučoval to, co bychom dnes nazvali „babskými radami“ a nad čím by nejeden zastánce klasické medicíny ohrnoval nos.

Také odborníci (většinou lékaři), kteří se k páterovým léčitelským radám vyjadřovali, byli k účinnosti některých z nich skeptičtí. Na druhou stranu ale mnohé z toho, co páter svým pacientům doporučoval, schvalovali. Nejkritičtější byl v tomto ohledu Ing. Věnceslav Pacovský, který se ovšem páterovými doporučeními nezabýval nijak zevrubně. Netajil se však tím, že názory p. Ferdy považuje za „kuriózní a většinou mylné“.

Odcitujeme z přednášky tohoto badatele v oblasti paranormálních jevů z r. 1993, ve které pátera Ferdu přímo nejmenuje, ale že mluví o něm, je více než zřejmé: „Je těžké nejmenovat jasnovidného léčitele, který tvrdí, že zelené látky jsou jedovaté, protože obsahují arzen, a kdosi dostal otravu z modročervené přikrývky, která byla obarvena rumělkou. Každý chemik ví, že arzen nemá již sto let co dělat s výrobou barviv a že rumělka je drahá malířská barva, která nikdy nebyla a ani nemohla být použita na barvení tkanin. Artróza je prý také způsobena barvou z punčoch, zatímco máte-li epilepsii, můžete poděkovat dědečkovi, který nadmíru užíval pepře atd. atd.“

I v případě, že se František Ferda dopustil některých omylů, je nesporné, že v mnohém předběhl svou dobu. Již tehdy upozorňoval na nebezpečí plísní, chemie v potravinách, hliníkového nádobí, konzumace bílého cukru nebo na nevhodnost nošení umělých tkanin. Zdůrazňoval, že člověk by měl jíst především to, co se vypěstuje v oblasti, ve které žije (nikoliv tedy u nás např. tropické ovoce), a poukázal na souvislosti zdravotních problémů s novými metodami v zemědělství, jako jsou např. nadužívání umělých hnojiv, přidávání hormonálních přípravků nebo antibiotik do krmiva zvířat. Mluvil o mnohém, o čem se dříve příliš nevědělo nebo se to přísně tajilo.          

O tom, že jeho léčba skutečně pomáhala, svědčily fronty nemocných stojící před jeho dveřmi často od čtyř od rána. P. Ferda všechny léčil zcela zdarma. Pouze v případě, že mu někdo přinesl potraviny, si je vzal a jeho hospodyně paní Konarovská z nich pak čekajícím pacientům připravovala občerstvení. Ačkoliv mu mnozí lidé vyčítali, že používá nevědecké metody, respektoval klasickou medicínu, a pokud byl přesvědčen, že má pacient navštívit lékaře, vyzval ho, aby tak učinil. Během jeho léčitelského působení jej navštívilo na sto tisíc lidí.

 

Bohumil Hrabal u P. Františka Ferdy        

Spisovatel Bohumil Hrabal svou návštěvu u p. Ferdy beletristicky (a samozřejmě trochu s nadsázkou) vylíčil v knize Život ve smokingu. Popsal i údiv malíře Jiřího Anderleho, který jej doprovázel, nad tím, jak mohl páter vědět o naftových kamnech, která má několik měsíců doma a jež podle něj byla příčinou malířových zdravotních potíží.

„…A já jsem chtěl mít jistotu, že lékaři na Bulovce se mýlí, protože jsem se najednou polekal, že musím být na světě, že je přede mnou ta moje poslední kniha, ve které bude všechno, a tak pro jistotu jsem se vydal se svým přítelem do Sušice k zázračnému lékaři, faráři Františkovi Ferdovi, který vypadá přesně tak jak Jaroslav Hašek. A když přišla řada i na nás, František Ferda seděl ve slunci u psacího stolu a čáral si tužkou a opravdu vypadal jak autor Švejka, a zničehonic se otočil a optal se mého přítele, Jiřího Anderleho, co mu chybí, proč přišel? A Jirka řekl, že má hlavu jako dvouleté zelí, že jej strašně, strašně bolí hlava, tak bolí hlava, že neusne bez prášků. A Franta Ferda seděl v koutku u psacího stolu, čáral si tužkou a do kouta svého pokoje řekl v zasnění…vidím váš byt, je tam přízemí, pod kterým teče potok, pak první patro a pak druhé patro a tam je vaše pracovna, vidím, že ve vašem domě se topí naftou, je to ústřední topení, vidím komín, jak stoupá z přízemí do pater, vidím ten komín i nad střechou, ale vidím…vidím, že do vaší pracovny vniká ten kouř a od toho vás bolí, hrozně bolí hlava! Otočil se a řekl Jiřímu do očí…Tak hele, nechat spravit komín, přestat brát uspávací léky a místo nich před spaním si dát pohár slivovice…Pak usedl a psal chvíli na psacím stroji, dva řádky napsal a podal lístek Jiřímu a dodal…Taky tady máte, co máte ještě dělat. A co vy? Obrátil se na mne, co je s vámi? Povídám, mám vzduté játro, bolí mi v boku, vyhrožují mi plačícími játry. Franta Ferda se neobrátil do kouta, ale rovnou od boku se na mne rozkohoutil…Poslyšte, co ta barva, copak můžete žít s takovou barvou, která vás zabíjí, co ta hnědá barva, i tady u mne jste v šatech hnědých barev, ale co ta hnědá barva doma? Proč máte, vy jeden člověče, zálibu v hnědé barvě, copak nevíte, že hnědá barva je pro vás hrob? A rozhněvaný usedl za psací stůl a napsal na psacím stroji lísteček, co mi pak podal, abych se koupal jen v nastrouhané kůře z dubisek, abych si potíral oči krystalovým cukrem. A když jsme odcházeli a nechali mu tam na léky jisté bankovky, kterých se nedotkl, když jsme se klaněli a couvajíce odcházeli, František Ferda ještě otevřel dveře a zahulákal na mne…Ta hnědá barva! A zabouchl dveře. A potom když jsme se vraceli, auto řídila paní Milada, a Jiří jí říkal o všem, co mu řekl Franta Ferda, o tom, jak jim proniká kouř a zbudliny od ústředního topení, jak je tam nahoře přiotrávený z kouře od nafty…Ale jak mohl vidět to naše stavení? oslnil se Jiří. A jeho paní Milada za jízdy nazpátek si vzpomínala…Ano, na jaře tam byli zaměstnanci a spravovali mi ty kamna na ústřední topení a ano, řekli mi, že uniká z nich kouř, a ano, řekli mi to, abych ještě jednou za nima přišla, ale já jsem nepřišla, a Jirko, tak opravdu ta kamna nám kouřejí…A pak jsme mlčeli a mysleli na to, jak Franta Ferda viděl ten celý Jirkův dům, aniž jej kdy viděl, a já jsem dumal, jak mohl vidět do mých skříní, ve kterých opravdu skoro všechny šaty, všechny bundy, všechny byly hnědé včetně botiček a ponožek…“

 

Názory na P. Františka Ferdu

Tak jako jiné mimořádné osobností, byl (a stále je) i František Ferda mnohými obdivován a milován, jinými kritizován a zatracován. Nevyhnuly se mu ani pomluvy. Zatímco pro jedny byl „fenomén století“ nebo téměř světec, jiní ho považovali za šarlatána, podvodníka a okultistu. Hlavním důvodem tak protikladného vnímání osobnosti p. Ferdy jsou především různé pohledy na jeho jasnovidné schopnosti (a na jasnovidnost obecně), v menší míře pak některá jeho konkrétní doporučení, názory, výroky apod.

Jasnovidnost je něco, co dodnes není vědecky spolehlivě objasněno. Obvykle se definuje jako „distanční poznávání objektivní skutečnosti, ke kterému se nedospívá na základě známých schopností smyslů, ani jen logickou úvahou.“ Jde tedy o mimosmyslové vnímání – člověk poznává skutečnost jinak, než je obvyklé, jakýmsi „šestým smyslem“ nebo „vnitřním zrakem“. Také páter Ferda uváděl, že při jasnovidnosti je důležité umět se odpoutat od okolí, tj. postupně „vypnout“ smysly. Jakým způsobem ale jasnozřivý člověk ve chvíli, kdy „vypne“ smysly, vlastně vnímá, se zatím nikomu nepodařilo uspokojivě vysvětlit.

K případu pátera Ferdy se oficiálně nikdy nevyjádřila ani církev a na jeho léčitelskou činnost dosud existují mezi kněžími i laiky rozličné názory. Někteří za nimi vidí temné síly, nemálo kněží jeho schopností využívalo bez obav a s naprostou důvěrou. Tím, kdo nepochyboval o tom, že František Ferda dostal vzácný dar od Boha, byl i kardinál Tomášek. Dodnes můžeme citovat z několika dopisů, které páterovi poslal a v nichž vyjadřoval své díky a ocenění. Například u příležitosti svého zlatého kněžského jubilea v roce 1989 páterovi napsal: „…Kristus Vás obdařil i nesmírně cennými dary – uzdravovat i lidská trpící těla. A Vy těchto darů, ze kterých se i mně v hojné míře dostává, využíváte ke zmírnění bolestí a nemocí s tak velikou láskou a obětavostí, že jen síla Boží Vám dává vydržet…“ Jeho obětavou činnost kardinál Tomášek vysoce ocenil i v kondolenčním dopise.

Také současný kardinál Dominik Duka znal pátera Ferdu osobně a velice si ho vážil: „Páter Ferda byl skutečně charismatická osobnost. Například v plzeňské škodovce, kde jsem pracoval, ho lidé neskutečně ctili. On opravdu pomohl mnoha pacientům. Moje maminka pocházela z vesničky Hory Matky Boží, která leží nedaleko Sušice. Když tam jedu navštívit hrob své babičky, přiznám se, že se na místě posledního odpočinku pátera Ferdy také někdy zastavím.“ Chválou nešetřil ani páter Ladislav Brabec, když napsal: „Jeho láska k nemocným byla heroická a zasloužila by si svatořečení.“

Ani obyvatelé Spáleného Poříčí, odkud František Ferda pocházel, a Sušice, kde dlouho žil a působil, na pátera dodnes nezapomněli. Ve Spáleném Poříčí mu byla v roce 2000 odhalena na nově opravené budově děkanství pamětní deska, jejímž autorem je akademický sochař František Bílek. Odhalení provedli společně starosta města, Ferdův spolužák ze semináře kanovník Kořínek a Ferdova hospodyně Jiřina Konarovská.

V roce 2005, v den nedožitých 90. narozenin, byla Františku Ferdovi odhalena pamětní deska na průčelí kapucínského kostela v Sušici za účasti tehdejšího českobudějovického biskupa Jiřího Paďoura. Starostka Sušice ve svém projevu zhodnotila lidumilnou činnost pátera Ferdy a biskup Paďour zdůraznil, že se jednalo o autentického kněze, o jehož hodnověrnosti a pravosti není pochyb.

 

 Martina Zirhutová

 

Prameny a literatura

ČASTA, J. Páter František Ferda in memoriam. Zpravodaj plzeňské diecéze. 2005, č. 7–8.

On-line: http://www.bip.cz/STAZENI/ZPRAVODAJE/STARE/zp0507.htm#pout

HEŘT, J. Alternativní medicína a léčitelství. Kritický pohled. On-line:

http://www.sysifos.cz/files/Alternativni_medicina_Hert.pdf

HRABAL, B. Autíčko. In: Život bez smokingu. Praha: Čs, 1988, s. 120–122.

KOURA, P. Páter Ferda. Křesťanské obzory. 2013, č. 1. On-line: http://lumenchristi.cz

Páter František Ferda: Jasnovidný farář, nebo zázračný léčitel? On-line:

http://www.blovice.info/view.php?cisloclanku=2011020012

PATROVSKÝ, V. Kritické připomínky k literatuře a výzkumu paranormálních jevů.

On-line: http://www.kpufo.cz/oblasti/oso/patrov/c_kri.htm

REJDÁK, Z. Za zdravím s jasnovidcem páterem Františkem Ferdou. Praha: Nakladatelství

Koníček, 1992.

WOSA – výchovou a vzděláváním k občanské společnosti. Projekt Sdružení obcí Sedlčanska